Vážit si.

14. června 2014 v 7:00 | Bonnie Melone |  ♥ Diary Motivation
Zajímalo by mě, jestli jsem tak slepá a sobecká jenom já, nebo jestli to semnou táhne ještě někdo další. Měla jsem úplně všechno na světě. Měla jsem někoho, kdo mě zná nejlépe ze všech lidí, kteří chodí po této zeměkouli, někoho kdo byl ochotný za mě strčit ruku do ohně, kdo by mě držel nad vofou v těžké situaci, radoval se semnou ve štěstí, a podporoval mě ve všem, co bych si přála. Upřímně si myslím, že málokdo má takové štěstí narazt na takového člověka třeba i za celý dlouhý život. A přestože já jsem to štěstí měla, a dívala se jak se rozrůstá a vyvýjí celé dlouhé roky, udělala jsem tu chybu, že jsem to brala jako samozřejmost, jako něco co mi neuteče, protože je to už zkrátka moje. Když něco prožíváte už od tak útlého věku, přijde vám, že už to nemůžete ztratit. Bohužel pro něj, i přesto, že jsem využívala jeho nehynoucí lásky ke mně k tomu, aby mi vždy odpustil jakýkoliv "přešlap," jsem měla to štěstí pořád jen pro sebe, a kdykoliv jsem mohla říct stop svým projevům neúcty k tomuto báječnému vztahu, a dokázat, že si opravdu vážím toho člověka, který se tak dlouho snažil být tu pro mě.
Ale ne. Najednou zlom. Rána. Jak jsem si mohla myslet že na mě někde nejspíš čeká něco lepšího, něco úžasného? Dobrodružství s Tarzanem? Výlet s piráty na širé moře? Nebo políbení kouzelného žabáka, ze kterého se stane nádherný princ? Nechala jsem za sebou vyjimečné stvoření a vydala se na cestu, o které jsem netušila, že bude plná zklamání. Myslela jsem si bůhví co. Snažila jsem se najít něco "víc," přestože bylo jasné, že jsem měla nejvíc. Hledala jsem něco speciálního, ikdyž jsem zahodila něco tak vyjimečného, jako je otisk prstu každého člověka. Přesto jsem neúnavně zrazovala sama sebe, a nevěnovala jsem pozornost tomu důležitému.
Už to tak bývá, že až po tom, co něco ztratíme, si uvědomíme jak moc to pro nás bylo důležité, a jak nádherný konec by to mělo, kdyby jsme si toho dostatečně vážili. Něčeho si vážit. Já si teď vážím těch chvil, kdy to bylo ještě krásné. Zůstanou mi v srdci, v mozku, v celém těle. Navždy. Ale bohužel to sebou přináší zaslouženou bolest. Něčeho si vážit ve chvíli kdy je to jen vaše je tak snadné a krásné, ale i tak nám to někdy nedochází. Proč? Je to nějaká zkouška toho, jak se zachováme? Co dokážeme? Co všechno ještě dkážeme unést, než se sesypeme jako rozbité sklo? Já nedávám nikomu za vinu, že jsem to nedokázala, ale nějak nedokážu najít ve svém nitru ten důvod, proč jsem se chovala tak sobecky a dětinsky.
Moje zkouška nejspíš stále pokračuje. Nevím jak jsem si zasloužila nějakou další šanci, ale spíš nezasloužila, jen jsem narazila na opravdu dobrého člověka, s tím největším srdcem, které je z části moje. Mám strach co bude dál. Nechci už znovu nikomu ublížit. Jak je možné že v nás i po zkušenostech přetrvává nejistota? Já to vím. Je to totiž strach z našich špatných stránek osobnosti, které nikdy úplně nezmizí, a my jsme příliš zbabělí na to, abychom s nimi bojovali, a dokázali je kvůli někomu potlačit. Někdy to dokonce vzdáme. A nic z toho bychom neřešili, kdybychom už od začátku jednali tak, jak je to správně. Chybami se člověk učí? To je jen pohádka pro malé děti. Jde totiž o to, že někeré chyby děláme stále znovu, vědomě, možná s chutí, dokud nás nepřirazí na zem a nenechají nás dusit se tal, že o sobě začneme přemýšlet.
Stojím teď vysoko nad celým mým já, a kolem mě je všude zatím prázdno. Mám na vybranou jestli tam zůstanu, a nebo skočím dolů a budu dál žít v tom, že je tu to "co kdyby." Co kdyby jsem využila tu možnost, kterou mi nabízí otevřená náruč z rukou, které mě kdysi po večerech hladily ve vlasech, a objímali mě pokaždé, když mi nebylo nejlépe. Ano, mohla bych se takhle bolestivě ptát, a nebo bych do toho mohla skutečně jít, a využít veškeré úsilí na znovuzrození něčeho vyjimečného. Asi nikdy nevyváznete bez šrámů. Vždycky budete muset položit nějakou oběť za to, jak jste se rozhodli.
Není lepší, hned od začátku vážit si?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Cleo Cleo | Web | 14. června 2014 v 8:58 | Reagovat

Pěkně napsáno. :)

2 Taychi Taychi | E-mail | Web | 14. června 2014 v 11:13 | Reagovat

Škoda těch pravopisných chyb. Každopádně docela pěkně napsáno. A nejde náhodou zkusit si s tím člověkem znovu promluvit, omluvit se za vše a zkusit to znovu? Někdy je totiž těžké se omluvit, třeba je to to, co je potřeba.

3 Angie Angie | Web | 14. června 2014 v 18:25 | Reagovat

Problém je v tom, že lidé berou jako samozřejmost hrozně moc lidí i věcí - svou rodinu, svou postel, jídlo, své přátele atd. Jistěže bychom si toho vážit měli a denně si to připomínat, připomínat si, že někteří takové štěstí nemají. Nemyslím to tak, že bychom neměli už nic chtít (lásku, přátele, ještě trochu víc štěstí), ale zkrátka mít úctu a pokoru k tomu, co už máme.

Další problém je ten, že člověk má určité ego, já, já, já. Až se lidé zbaví ega, budou si konečně všímat i toho okolo nich. Je to dlouhá cesta. Ale každý jsme na nějaké cestě, a věci, které se nám dějí, mají smysl. Nevíme hned jaký, cítíme se ukřivděni, že máme smůlu a proč zrovna my, ale pokud má člověk dost otevřené oči, časem na to přijde. Stalo se mi to několikrát. Na to, proč mi jednou nevyšlo něco, co jsem si hrozně moc přála, jsem přišla až někdy po 2 letech. A teď vím, že to bylo nakonec dobře, že to nevyšlo, protože by mě to asi zničilo.

Každopádně je moc dobře, že nad tím, co se děje, přemýšlíš. Otázek bude vždycky víc, než odpovědí, ale i ty jsou. Jednou, tady nebo někde "na druhé straně" dostaneme všechny odpovědi. Je ale třeba se učit a poučit z toho, co se děje.

Já nejspíš momentálně splácím dluh za to, že jsem se kdysi jako cca dvanáctiletá vysmívala lásce. Vím, že si tím musím projít, splácet a zpytovat svědomí, poučit se. A z chyb se lze poučit, i těch maličkých. Nicméně ano, některé chyby člověka musí přitlačit až k zemi, avšak nemusí je opakovat nutně. Záleží spíš na jejich "velikosti".

Přeju ti, aby nakonec vše dobře dopadlo.

4 without-problem without-problem | Web | 15. června 2014 v 3:28 | Reagovat

Potkala jsem jednoho človíčka, který dělal všechno zmíněno v tomto článku. Já jeho přítomnost také brala jako samozřejmost, bohužel... Pak přišla rána a my se měli stěhovat pryč, do Ameriky. A mě došlo jak moc pro mě znamená, jak moc je částí mého života, mého srdce a mojí duše. Nevím proč, ale čekal na mě. Poprvé, když jsem přijela zpátky, nechovala jsem se podle srdce a hrozně mu ublížila. Vzdal se a šel se svým životem dál, z čehož jsem měla obrovskou radost, ale nikdy jsem si nepřestala říkat "co kdyby.." Podruhé, když jsem přijela to bylo o něco lepší. Sice jsme se vídali jako kamarádi, ale prohodili jsme pár milostných slov. I tehdy jsem však o něj nebojovala a nechala ho tak jak je. Věděla jsem totiž, že za několik měsíců budu zase pryč a udělá mu to v hlavě jen bordel. Nakonec potřetí jsem si řekla "Víš, že ho máš nejradši na světě, tak se podle toho chovej." A opravdu jsem s ním trávila každičký den a každou chvíli navíc, kterou jsem mohla. Konečně jsem se poučila! A bylo to krásné. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama