Tímhle to začíná, a nebo končí

11. ledna 2014 v 13:58 | Bonnie Melone |  ♥ Diary
10.1.2014 ♥

Jednoho dne...

Začal den jako každý druhý, probíhal jako každý všední, a končil jako žádný jiný. Byla to ta poslední věc, která se mohla stát. Ikdyž za oknem nebylo vidět nic, věděla jsem, že tohle je ono. Ostýchavost, první kroky, jednoduché řeči. Tlumená hudba ze sluchátek doplňuje zvuk křupání kamínků pod nohama. Je chladno, ale rozehřívá mě ten pocit nejistoty a údivu. Cesta je dlouhá, ale plány žádné. Pak vidím zase to samé místo, tam kam jsme došli, tam kde to začalo. Vzpomínky se vracejí, všechno je tak podobné, možná stejné, ale nevím jestli to chci znova zažít. V chladném vzduchu se začínám cítit otráveně. Bylo takové chladno i tehdy? Po několika cigaretách odcházíme. Zima nás žene na čaj, potkáváme staré známé, víc známe než se možná zdálo. Obavy rostou, kolem je tolik lidí, kdokoliv nás může znát, já nechci aby to někdo věděl, nechci.
Zničehonic. Výbuch, jistota, evidentní šílenství, naprostá panika. Polibek. Ne jeden, miliony. Není třeba se bránit něčemu co stejně vždycky bylo jasné. Polibky pořád stejné, jen s trochou kovu co tam dřív nebyl. Vzrušení, jednoduše mi přeskočilo, nedokážu se ovládat, ale vím, že ani nechci. Ubíhá čas, pár chvilek venku tomu dodává zase trochu jinou vůni, ale ta základní zůstala od tehdy stále stejná, zvláštní, charakteristická. Stále musím nasávat ten pocit. Jak může být po tak dlouhé době všechno tak stejně působivé? Jak?
Nápad. Oživíme noc, budem fandit minulosti, schováme se jako trestanci. Jsem nadšená, nad ničím nepřemýšlím, vypínám a jdu do všeho po hlavě, nemyslím na následky, ani na ostatní. Ať si to vědí, ať zírají a mluví, je mi to fuk. Večer nabírá podivnou atmosféru, oba už víme, že se nedokážeme ovládat. Počítáme vteřiny, nedočkavě se vrtíme a nedokážeme myslet na nic víc, než jen na to, jak jsme nepředvídatelní. S tímhle nikdo nepočítal. S ničím co bylo dál jsme nepočítali.
Zima. Nejistota. Hvězdy nad hlavou, ale ty nás nezajímají. Kroky tam a zpátky, nucené procházky, zakázané území. Čekáme, až to světlo zhasne, ale trvá to moc dlouho. Když zhasne, rosvítí se jiné. Fuck.
Už je všude tma, představa tepla je omamná. Jdeme do cíle, proplazíme se kolem problémů jako hadi, a tiše zmizíme tam, kde se odehrál příběh. Ta příšerná malba na zdi je pořád stejná, jen některé věci v pokoji se přesunuli na jiné místo. Dovnitř se přes překážku už nikdo nedostane. Chvíli roztáváme, a pak vybuchneme.
Doteky tak známé, jakoby to bylo včera, ikdyž je to už tak dlouho. Silná touha, tajná přání, nová poznání, překvapení. Tohle jediné se změnilo. K lepšímu. Usínáme. Spontánnost je naše víra.
Je ráno. Špatné zprávy, trapné ticho, zvláštní pocit. Odcházím, a nevím jestli to tímhle znovu začalo, nebo skončilo. Buď budu bojovat, a riskovat, nebo to zapečetím, a konečně odpadne ten kámen, co mě ty roky tížil.

B.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Černý Drápek Černý Drápek | Web | 13. ledna 2014 v 18:24 | Reagovat

To vypadá na napínavou cestu. Držím ti palce! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama