Červen 2012

Změny

21. června 2012 v 21:16 | Bonnie Melone
Dneska jsem se podívala na blog, a rozhodně nejsem spokojená. Jak určitě víte, blog je právě teď na cestě za lepší úrovní, jak už jsem jednou řekla. Jen nevím proč jsem se tak nějak podvědomně přesměrovala tam, kde být nechci. Najednou jsem se přesměrovala na styl autorského blogu, kterých je všude spoustu a spoustu. To je věc, o kterou jsem nikdy nestála. Původně jsem chtěla psát pořád o tom svém, jen zlepšit kvalitu psaní a přidat autorské fotky. Místo toho jsem začala nějak blbnout, a pomalu cítím jak mě to přestává bavit. To znamená! Rozhodně se neodloučit od starých, dobrých rubrik a zabrat co to dá. Začínám vymýšlet nové věci. Změny.

Co vlastně musí obsahovat "dobrý blog"? Samozdřejmě autorské příspěvky, trochu nápadu a vtipu, a k tomu něco navíc ze sebe samého. Ta poslední věc je velmi důležitá. Nemůžu se soustředit na lidi, kteří mi říkají, že to dělám špatně a myslet si, že proto to oni dělají dobře. Následně se jimi inspirovat. Zapadnout. A pak se vést bez myšlenky nudným, nudným psaním nudných, nudných článků. Co dál? Přestat si tolik brát tu kritiku, která mě vždycky tolik ničí, a začít si budovat pevné, blogerské sebevědomí. Právě v tuhle chvíli tomuhle blogu chybí ta šťáva, kterou musím z článků a fotek trpělivě vymačkávat. Až jednou se ze mě stane výkonný odšťavňovač :D♥ Je to trochu komické, přehnané, ale vlastně dost trefné ;) ♥ Tak mi hlavně nedržte palce, jinak nebudu moct psát.

Bonnie Melone

Dospělost. Jak se to pozná?

20. června 2012 v 16:42 | Bonnie Melone
Mezi verši, do sytosti,
povídám si s dospělostí.
Kdy už přijde, že tu čekám,
že už se jí nepolekám.

Ptám se jí, od jakého věku,
přijde dospělost ke člověku?
Odpovídala mi tiše,
rozumně a velmi suše.

Nezáleží na věku, kterého jsi dospěla,
záleží víc na faktu, jestli jsi už dospělá.
Může člověku být víc,
v hlavě nemusí mít nic.

Nemusíš se ale bát,
jednou přijdu, je to tak.
A když tohle pochopíš,
dospělost ti bude blíž.

Vím o tomhle víc než dost,
jak se pozná dospělost.
Tohle řekla, zamávala,
a zatím se nevrátila.


Bonnie Melone

Večer na téma... Dramata v dívčí společnosti

18. června 2012 v 19:32 | Bonnie Melone
Všechno se to seběhlo tak rychle. Nebudu vám do detailu popisovat situaci v našem kolektivu, ale je to vodítko kterého se můžu držet. Holky a kluci. Podle všechno jsme si ještě dál, než jsem si původně myslela. Upřímně, kluci mají jednu silnou výhodu. A to? Nemají žádnou potřebu se pomlouvat, hádat a řešit naprosté pitomosti. Co si budeme povídat. Pomluvy tu byli, jsou a budou, a neuděláme s tím nikdo nic, protože ve společnosti lidí můžete vždy ukázat na někoho, kdo vám nevyhovuje. Rozhodně by byla na světě velká nuda, kdyby každý s každým perfektně vycházel. Ale bohužel, to co se někdy přihodí, pokud je to společnost složená jen z dívek, to už je opravdu velmi divné. Nejspíš je to způsobené tím, že je to zase už rok, co spolu trávíme tolik času, ikdyž si to občas vlastně ani nepřejeme. Potřebujeme prázdniny. Upřímně, docela se mi stýská po pomluvách jako "podívej co má na sobě", protože to jsou pomluvy u kterých si můžete říct jen no a co, a jít dál. Jenže to co dokáže vzniknout přímo nutí se šíleně vztekat a ze všech sil obhajovat svůj názor, který nikdy nebude vyslyšen, protože si každý stejně bude myslet to svoje. Občas je toho na každého prostě už moc, a já vážně závidím těm, co i ty největší extrémy umějí přejít s úsměvem na rtech.

Pravděpodobně neexistuje nic co by zastavilo "holčičí šílení" a proměnilo reálný svět ve svět amerických filmů pro puberťáky, kde každá dívka patří do klubu, kde spolu všechny vycházejí a každý den mají nabitý program samými zábavnými činostmi. Je mi jasné, že to je neuvěřitelný kýč, ale občas bych si to přála, místo toho, co se děje doopravdy. Zajímalo by mě, jestli jsme opravdu tak špatný kolektiv, nebo jestli je to naprosto běžný problém, protože některé chvíle už se komentují slovy "tohle není normální". Budu doufat že prázdniny nám všem dají odpočinek.

Bonnie Melone

-

Cestování

18. června 2012 v 11:07 | Bonnie Melone |  Téma týdne
Každý v životě cestuje za tím, co chce dokázat. Někdo se chce stát hercem, někdo třeba právníkem. Cesta každého tvora je jiná. Přináší překážky, radost, smutek i bolest. překročením každé překážky se dostáváme dál. Nemusí se jednat jen o cestu k vysněnému povolání. Může to být stejně tak cesta za láskou, nebo uznáním. Kam cestujeme, a jak víme, že jdeme správným směrem? Jak víme, že zrovna tahle zastávka nám pomůže dostat se zase o kus dál? Střádáme svoje tajné plány a kreslíme si mapu úspěchu. Někdy gumujeme a škrtáme, někdy se na delší dobu zastavíme a říkáme si, že to nedokážeme, což je to, co nám brání v úspěchu. Není přece nic špatného na tom, zůstat chvíli tam, kde jsme a díky tomu se skvěle připravit na to, co přijde pak. Každá zastávka v nás zanechá stopu a vzpomínky. Říká se život je krátký, ale určitě ne tak moc, abychom museli spěchat a zahodit to, v čem jsme možná dost dobří.Zahodit úspěch kvůli tomu, že rozvíjení schopností údajně trvá moc dlouho na to, abychom se na své cestě zdrželi.

Cestou potkáme spoustu našich malých, osobních vítěztví, které pro ostatní neznamenají nic, ale pro nás víc než dost k tomu, abychom zahořeli touhou po dalším zdánlivě nedosažitelném cíli. Přijdou i prohry. Menší a velké, které nám nesmí dovolit padnout na kolena a vzdát se. Někdy nám život připraví takový příběh, že se zdá nemožné pokračovat. Stejně tak získáváme přátele a nepřátele. Vždy jde o to bojovat a neprohrát. Nedovolit prohře smazat celou tu vzdálenost kterou jsme ušli. Čím dál dojdeme, tím větší budeme. Takhle vznikají příběhy. Právě takhle se dostáváme k lidem, co ve svém životě něco dokázali. K lidem kteří se na nás dívají z obrázků v učebnici dějepisu, v encyklopedii hudby a tak dál. Ty nejúspěsnější z nás, se stávají nesmrtelnými.

Je třeba zamyslet se nad zbůsobem svého cestování, protože můžeš sice zvolit podvody, lži a nepodstivé chování jako tu jednoduší možnost, ale ten pohled zpátky nikdy nebude takový, jako pohled na dobře odvedenou práci. Některým lidem chybí úcta k sobě samému, a všichni víme jak to tady potom vypadá. Říkám si, že takhle zamyslet jsem se měla už dávno.
Přeju příjemnou cestu vám všem.

Bonnie Melone


Útržky z mojí cesty zaznamenávám sem, přesto že si zatím nejsem tak úplně jistá, kam jdu. Určitě nejsem sama. Jsem si jistá, že časem svůj směr cestování všichni najdeme.

Návrat zmačkaného sebevědomí

18. června 2012 v 9:02 | Bonnie Melone |  ♥ Diary
Jako někdo kdo veřejně projevuje své názory bych měla příjmat kritiku...

Ahoj,
Vracím se zase zpátky, po tom co jsem ve vzteku zrušila blog, protože jsem už nemohla vydržet nátlak lidí z AK, kteří se nemohli smířit s tím, že jsem měla patřit mezi ně. Dá se říct že v něčem měli pravdu. Do AK by se blogy jako je ten můj asi neměly cpát z toho důvodu, že se tam zkrátka nehodí. Dále s těmi obrázky. Nejdřív jsem si vážně myslela, že nevadí když ke svému autorskému článku přidám neautorský obrázek. Tak jsem se opět zmýlila. Chtěla jsem si dokázat, že i s tímhle blogem dokážu něco v AK, ale nikdo mě nenechal se o to aspoň pokusit. Tak místo toho abych si své místo v AK vybojovala, jsem se jako srab stáhla zpátky a zničila jsem deset měsíců práce na blogu. Teď začínám od znovu a chci tady tomu dát smysl. Všechno autorské, dělší články. Je docela pravděpodobné že za několik hodin se pod tímhle článkem objeví posměšné komentáře o tom, jak to stejně nedokážu a taky něco v tom smyslu, že tímhle článkem už jsem to úplně zabila. V AK jsem to ukončila, je pravda že to byl docela úlet. Ještě jsem rozhodně nebyla připravená postoupit o stupeň výš. Ale jednou budu, a doufám, že i po tomhle výstupu mě v tu chvíli přijmete jako někoho, kdo se snažil vyrůst, a dokázal to.

S láskou
Vaše Bonnie Melone

-